První kniha-3část
Čištění myšlenek
Velice důležitá a tvrdá práce. Během svého života, se nám promítne mnoho události a myšlenek. Všechny nám mají něco říct. Hezké si prožijeme a nedobré „zahodíme“. My jsme je nezahodili, ale hrneme si je před sebou. Až nám, jak se mluví, přerostou přes hlavu, tak se na nás zřítí. A najednou stojíme před nějakým problémem, a nevíme kudy kam. Proto každému doporučuji – zklidní mysl. Toto je jeden z předpokladů postoupit dál na své duchovní cestě. Jak se to dělá? Jednoduše, ale chce to delší dobu, a čas na sebe. Doporučuji, ať si každý udělá alespoň půl hodinky čas, jednou denně, nebo týdně. Najde si místo, kde ho nikdo neruší a nechá plynout myšlenky. Je jedno, jestli dobré, nebo špatné. Až se nějaká objeví, nemá ji zahánět, ale začít s ní komunikovat. Ptát se co mi má říct, nebo ukázat. Tak dlouho, až se rozplyne. Pak přijde další. Také se může stát, že odejde, ale není zpracována. Nevadí, ona se ještě objeví nějak jinak. Po nějaké době zjistíme, že nám žádné myšlenky nepřichází. Máme vyčištěnou mysl a začíná přicházet více informací.
Duchovno a peníze
Také jsem stál před tímto problémem. Hodně lidí ve své době mluvilo, že lidé, kteří žijí duchovně, by neměli za své rady a duchovní práci brát peníze. Nechal jsem se nachytat. Taky jsem o ně přišel. Lidé, kteří k nám přicházejí, jsou dvojího druhu. Jedni, kteří chtějí na sobě pracovat, a ví, že je to bude něco stát. A druzí, kteří jsou líní. Tento druh lidí, by chtěli pomoci, ale jsou překvapeni, že musí za to zaplatit. A když už zaplatí, tak chtějí být hned v pořádku. Zaprvé si neuvědomují, že všechno má svůj čas, zadruhé musí taky něco udělat. A zatřetí na misku vyrovnání mají něco přidat, tak ať jsou misky na váhách vyrovnané.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem to pochopil. Pokud máme dost peněz, nemusíme dělat ústupky. Ač se to nezdá, jsme nezávislí. Nemusíme být ve stresu, a můžeme dělat věci, které se nám líbí. Žijeme ve hmotném světě, kde jsou peníze velice podstatné. A tento systém, je postaven tak, abychom na něm byli závislí. Proto nám dávají jen tolik peněz, abychom jenom přežili.
Až jsem to pochopil, tak se peníze ke mně začínají vracet.
Duchovní lidé a nemoci
Další zajímavé téma. Setkal jsem se s názorem, že duchovní lidé nesmí být nemocní. A pokud jsou tak nejsou duchovní. Pěkný blaf. Vždyť i osoba, která se zabývá duchovníma věcmi, je normální člověk, jako každý jiný. Jen pracuje na sobě a chce dosáhnout vyššího vědění, než ty „blbosti“, co nás učí ve škole.
Uvedu příklad krásné blbosti: někde ve čtvrté, nebo v páté třídě nám vtloukají do hlavy, že je živá a neživá příroda. Neživá příroda jsou kameny a krystaly. A v jiném předmětu nás učí, že veškerá hmota se skládá z atomů. V atomech je jádro. A kolem něho se pohybují protony a neutrony. Když se něco pohybuje, nemůže to být neživé. Pěkná blbost.
To jsem trochu odbočil. Právě tito lidé to mají o něco těžší. Ze začátku klopýtají tak jako každý. Čím víc jsou otevřenější vesmíru, tím míň si můžou dovolit klopýtnout. Následek je tvrdší, než u lidí, kteří se tím nezabývají. Větší vysvětlení, bude v kapitole: Čtyři druhy zkoušek.
Čtení v přírodě
Jednou jsem dostal informaci, že se dá číst v přírodě, i jak. Jako vždy, když dostanu informaci, začnu s ní pracovat. Jednou odpoledne jsem seděl na zahradě a zkoušel číst. I když neznám všechny názvy rostlin a stromů, jsem to zkusil. Zadíval jsem se na zahradu a první na co jsem upřel zrak, byl Rybíz. Další Angrešt, pak přiletěl Drozd. Pak to byl Ořech a Švestka. Naposled jsem se podíval, jak roste Tráva. Vyšlo mi z toho RADOST. V tomto nadšení jsem se zkusil podívat, jak jsou na tom lidé ve městě. Ulice, Továrna, Rámus, Práce, Elektřina, dál jsem se nemusel dívat. UTRPENI.
Za nějakou dobu jsem dostal vzkaz – odjeď na určité místo na pokraji lesa. Uviděl jsem místo i malý pařízek, na který si mám sednout a dostanu tam vzkaz. Oblast jsem znal, ale neznal místo. Bylo to někdy na začátku zimy, kdy byl místy sníh. Odjel jsem tam, chvíli jsem hledal, a našel jsem to místo i s pařízkem. Sedl jsem si na pařízek, a přišel vzkaz – čti! Byla tam Borovice, Les, Okolí, a mám dojem ještě něco. Už si nevzpomínám. Nedávalo mi to nijaký smysl. Vstal jsem a ty písmenka jsem si napsal do sněhu. Pro jistotu jsem si to nafotil. Pořád jsem nad tím dumal, a na nic nemohl přijít. Tak jsem si to složil – BO…. L. až mi to došlo BORDEL! Pro toto jedno slovo jsem tam mněl jet. Ano, bordel, který jsme udělali nejen v přírodě.
A kdo to má uklízet? Chceme nový svět, obývat nové planety a co ten bordel.
Udělejte si první pořádek doma, v přírodě a hlavně se sebou!
Druhé a třetí setkání se světlem
Toto setkání se odehrálo na Slovensku. Byl to kurz Cesta domů. Tyto kurzy navštěvují lékaři a sestry z hozpicu, aby usnadnili pacientům poslední chvíle v těžké nemoci, nebo ve stáří. Nás tam jela početnější skupina. Bylo to v prostředí nízkých tater. Bylo to dvanáct hodinových meditací s odložením rozumu. Práce s levou a pravou hemisférou.
Práce při meditaci s odložením rozumu, byla velice těžká. Rozum nechtěl ustoupit. Ať jsem ho zamykal, dával do trezoru, pořád potvůrka, vyskakoval. Až jsem se ho optal, co chce. Odpověděl – tvé tělo. Najednou jsem viděl, jak mé tělo je jako veliký obvaz, který se odmotává. Až byl odmotán, tak jsem mu ho dal a řekl: tady to máš a nech mně. Při dalších meditacích už jsem věděl jak na něj.
Pochopil jsem, že rozum je spojen s tělem.
Před posledníma dvěma meditacemi mi jedna učástkyně řekla: já moc toho nevidím a máš ruce volné, já se tě chytím. No a pak to začalo. Letěli jsme spolu vesmírem, a najednou jsem viděl, něco jako trychtýř v podobě – jestli to můžu přirovnat – přesýpací hodiny otevřené zespodu, i shora. Až jsme tím proletěli, stál tam archanděl s mečem a řekl: tady každý sám. A mečem nás rozdělil. A já jsem viděl „zázraky“. Byl mi přidělen průvodce a řekl mi, že mne provede, kde budu chtít. Viděl jsem víly, skřítky, salamandry a spoustu jiných, které neumím pojmenovat. Nebyli to takoví, které můžeme spatřit na zemi. Nevím, jestli je můžu pojmenovat vůdce, nebo pracovníky světla. Nebo bytostné, opravdu nevím. Já jsem je pojmenoval pracovníky duchovní sféry. Opravdu to byli pracovníci, kteří pracovali s láskou, ve prospěch vesmírných zákonů. Odhodlání přesní a láskyplní. Nejde to popsat pozemskými slovy.
Ukazovali mi, jak se připravují věci, se kterými se setkáváme nejen zde na zemi, ale i v celém vesmíru. Jedni, kteří spřádali naše myšlenky, jiní naše činy, a spoustu jiných. Také tam byli takoví, kteří dbali na uspořádání planet, podnebí a mnoho dalších. Nejde to popsat. To musí člověk vidět a zažít. Tady to nepochopí rozum, ale duše.
Pak jsem šel dál se svým průvodcem. Dostali jsme se jakoby k nějakému „domečku“, byl tam takový malý vchod bez dveří a malé okénko, které bylo jakoby zaskleno nějakým pergamenem, nebo něčím podobným. Bylo to poloprůhledné, ale přesto jsem viděl nějakou siluetu obličeje z profilu. Tušil jsem, že je to Ježíš. Nad vchodem byly dvě ratolesti, mezi nima holubice. Optal jsem se průvodce, jestli můžu vejít. Bylo mi dovoleno. Uviděl jsem veliký prostor a opět zlatá zářící koule. Před ní taková jakoby dřevěná rampa, a přes tu kouli veliký krvavý šrám. Řekl jsem Bože, to ti udělali lidé. To nedovolím. A začal tu jizvu hladit, nebo zacelovat. Najednou jsem z povzdálí uslyšel hlas vedoucího, jak se máme pomalu vracet. Řekl jsem, nepůjdu, dokud ti to nezahojím. Ještě chvíli jsem tam setrval, než se to zacelilo. A pak nastal fofr, jak jsem pospíchal dolů, navlékal na sebe všechny jemnohmotná těla, fyzické tělo i rozum. Samozřejmě jsem nezapomněl na kolegyni. Pěkně to se mnou házelo a vedoucí to viděl. Po meditaci s radostnými slzami, jsem mu řekl, že jdu ven to zpracovat. Jenom kývl. Asi po dvaceti minutách jsem to vyprávěl všem účastníků. Kroutili hlavami a řekli: pohádka. Tak silnou meditaci jsem zažil poprvé. Žádný s účastníků neměl tak silnou meditaci.
Tak proběhlo mé druhé setkání se světlem.
Po nějaké době se připravovala poslední meditace. Byla to meditace, kde se mohli přítomní setkat se svými zemřelými příbuznými. Cesta domů. Před touto meditací, mi řekla jiná učástkyně: máš ještě jednu ruku volnou, já se tě chytím. Samozřejmě se to netýkalo fyzicky, ale mentálně. Vše probíhalo jako při předešlé meditaci, jenže teď tam byly dvě osoby. Trychtýř, archanděl Gabriel s mečem a každý sám za sebe. Najednou jsem se ocitl v nějakém pochmurném sklepení. Bylo obrovské a tisíce lidských duší. Pocítil jsem, že je tam někdo, kdo tam nepatří. Optal jsem se:
„Je tady někdo?“
„Ano, je.“
„Kdo jsi?“
„Duch svatý. A už se mně neptej na věci, které víš a znáš. Nejsi tady, aby ses vyptával, ale proto, abys viděl věci, které máš vidět, poznávat a pochopit.“
Pochopil jsem, že ty tisíce lidí, byli na zemi věřící všech církví. Křesťané, Mohamedi, muslimové a spousta jiných, které ani neznám. Slyšel jsem jak při modlitbách, kdy klekali, nebo skláněli hlavy a jiné rituály, zvuk plechového dunění. Tím čím se dotýkali podlahy, ať to byly kolena, ruce, hlava nebo jiné věci, mněli pokryté plechem. A před nima, vepředu – papež. Tito lidé na zemi podlehli zlatému praseti, ke kterému se skláněli a dělali děkovné modlitby. Nevím, jestli je pro ně nějaká záchrana. A pokud ano, tak hodně, hodně těžká.
Najednou jsem se ocitl opět u domečku s Ježíšem, kde už čekaly dvě dámy, které se před meditaci chytily mých rukou. Vešli jsme dovnitř a stejná situace jako při předešlém setkání. Akorát že na rampě klečela jiná žena z našeho kurzu, a dostávala požehnání.
Obdrželi jsme každý jednu nádhernou zelenou ratolest a vyčkávali. Za nějako dobu jsme vstoupili na rampu, a já řekl ženám, vstupte. Pak jsem vstoupil i já. Ale, nebyl to ledajaký vstup. Napřáhli jsme ruku s ratolestí ke světlu a s poklonou a pokorou vstoupili do světla. Pochopil jsem, proč to máme omezené prostorem. Má duše se nejen rozplývala láskou, ale zaplňovala celý prostor. Kdyby to nebylo omezené, tak se rozplynu a mé pozemské tělo zemře. Koupali jsme se v neomezené lásce! Po nějaké době jsme vystoupili ze světla stejným způsobem, jak jsme vstupovali tak jako si pustíte film pozpátku. Opět jsme stáli na rampě. Před námi zlatá zářící koule. A najednou se z této koule jakoby začaly vysouvat tři trůny, na kterých seděly nějaké bytosti. Jen jakoby obrysy bytostí. Každá ta bytost k nám pozvedla pravici, a tyto pravice se spojily v jednu. A tato jedna nám dávala požehnání. Každému zvlášť. Po ukončení požehnání obvyklá cesta do skutečnosti. Opět se slzami radosti jsem to šel zpracovávat. Po návratu když jsem jim to šel vyprávět, jen jsem dodal – pokračování pohádky.
Všichni vyprávěli, jak se setkali se zemřelými a jak v nádherném prostředí byli. Jen tyto dvě to viděly shora.
Po nějaké době, kdy jsem to zpracoval, jsem přestal pracovat s věcmi, které jsem se naučil v kurzech, a začal pracovat přímou cestou. A také začal více chápat vesmírné a duchovní zákony.
Můžu komunikovat s kýmkoli s duchovní oblasti, jak po stránce automatického písma, tak lépe přímo. Nezneužívám to a dělám to s největší láskou s pokorou.
Když jsem po nějaké době, dělal tuto meditaci mé přítelkyni, upozornila mně, že meditace, které doposud absolvovala, jsou hodně dlouhé. Trvaly jen patnáct minut. Šla do toho. Po první meditaci, se na mně divně podívala a řekla: „taká krátká?“. Když jsem ji řekl, že trvala padesát minut, byla překvapená. Do čtvrté meditace to šlo, bez problému. Po páté meditaci mi řekla, jaký ten rozum je hajzlík. Pořád jí otravoval.
Tajemství ženy, muže a dítěte
Tady začnu od dítěte. Je to nejdůležitější počátek dalšího života.
Dítě do deseti let potřebuje mít ve svých rodičích oporu. Podotýkám ve svých rodičích! Ne v matce, nebo otci. V obou! A také né ve dvou ženách, nebo ve dvou mužích. Doufám, že je to všem srozumitelné!
Dítě v tomto období hledá v rodičích nejen lásku, ale i oporu. A záleží na obou, co mu dávají. Jestli dostatek opravdové lásky, bez podmínek, nebo lásky s podmínkou – pokud budeš hodný, … tak něco dostaneš atd. nebo na dítě nemám čas, a kupují mu zbytečnosti, abychom ho zabavili. To vše se promítne v pozdějším věku a v dospělosti.
Další etapa je od deseti let do dospělosti. Zde dítě hledá kamarády. V první řadě v rodičích a pak ve svých vrstevnicích. Je umění rodičů přejít ze stavu ochránce, do stavu kamarádského. A tady se poprvé projeví to, co jsme do dítěte vložili do jeho deseti let. Jestli tam byla opravdová láska, tak to přejde bez problému. Rodiče má jako hlavní kamarády, a vrstevníky jako ostatní. Pokud tam byla láska s podmínkou, tak má hlavní kamarády vrstevníky, a rodiče jako ostatní. A pokud na něj nemněli čas, tak má jenom kamarády, a rodiče jsou nepodstatní. Pokud tam nebyla opravdová láska, pak nastupují kamarádi, alkohol, kouření, drogy, různé party a podobně. Dítě přerůstá přes hlavu rodičům. V té třetí fázi to je úplné, ve druhé – s podmíněnou láskou, jen částečné.
Pak nastává fáze dospělosti. Otázka je, kdy je člověk dospělý? Podle některých pravidel v osmnácti, podle jiných ve dvaceti jedněch létech, a podle některých nikdy. Dospělým se stává člověk při prvním sexuálním styku. Sexuální styk je rozmnožování, a né jak si dneska hodně lidí myslí – zábava. Při tomto styku bere každá osoba zodpovědnost za druhé – dítě. Tím se zbavuje veškeré ochrany z vesmíru, které jako dítě mněla. Chce být samostatná, nezávislá na stávající rodině. Je umění rodičů, nechat v tomto období dětí samostatné. Mají svůj svět, plný ideálů. A kdo jim to kazí? Rodiče a hlavně matky. Nechtějí ztratit své dítě. Ale už žádné nemají. Vždyť to už jsou dospělé osoby, a je nutno na ně takto pohlížet. Vzpomeňte si, jak jste také utíkali z domova a chtěli mít svůj život. Pokud budou potřebovat pomoct, tak si řeknou sami. Někteří rodiče si na těchto dospělých dětech a vnucích léčí své mindráky, z toho co sami zanedbali, když jejich děti byli malí. A otcové? Ti kupují svým synům takové hračky, které jako děti nedostali. A tajně si s nima hrají.
Tajemství muže.
Jaké je tajemství muže? Žádné. Muž je rozsévač semene. Nic víc a nic míň. Každý muž chce získat skalp, aby se mohl pochlubit, jaký je dobrý kohout. Znám jednu píseň, kterou možná taky znáte: já jsem ten motýl co léta z kytky na kytku. Já jsem ji upravil: já jsem ten muž, co létá z pipky na pipku, tam zobnu, tam si líznu, a tam se rozmnožím. Je spodivem, jak jsou dnes ty kytky otevřené. Muž nemá jednu vlastnost, kterou má žena – cit. Ale dovede na ní ženě pěkně tokat. Zavede ženu pěkně tam, kam ji potřebuje, pak jí zahraje na city, a žena vesměs podlehne. Má skalp.
Pracoval jsem s jednou klientkou, a řekl jsem jí tyto tři tajemství. Na dalším setkání mi vyprávěla, jak byla na setkání se spolužáky, a tam jeden spolužák, použil přesně to, co popisuji o mužích. Půl hodiny mu vykládala, ať se přepne. Nemohl pochopit, o co jde. Po půlhodině to pochopil. Pak se jí omluvil, a poděkoval. Řekl jí, že by jí sice dostal, ale přišel by o kamarádku.
Žádný muž se nezmění, pokud nechce on. Je bláhové na ženách, že chtějí změnit muže. Ještě se to nikdy nepovedlo, a nepovede. Muž potřebuje svobodu. A jen správný muž pozná, kde končí jeho svoboda, a začínají jeho povinnosti. Jak se říká v jednom přísloví: chovej se ke mně jak ke psovi – dej mi nažrat a pusť mne ven.
Muž hledá ženu podle vůně. Ano, vidí krásu, sympatie a další věci, ale na nevědomých úrovních – vůni. Žena mu musí vonět. Ale i naopak.
To už přecházím k Tajemství ženy.
Žena – toť krásné stvoření. Na začátek přidám pár afromismu:
Krásná žena má vždy cenu zlata, ale která při tom miluje, je neocenitelná.
Ženu ani květinou neuhodíš. Na některou je málo i květináč.
Zpět k tajemství ženy. Celý život od skončení dětství se odehrává podle prvního sexuálního styku. Jaký byl první styk, takový je i její život. Až do doby, kdy to chce změnit. A také tento styk souvisí s dětstvím do deseti let. Ať si to každá žena probere sama. To je celé tajemství.
Zpátky se vrátím k vůním. Když žena „loví“ muže, co udělá? Pěkně se obleče, navoní se, a jde „lovit“. Muž ucítí vůni. A jsou spolu. Pak žena změní vůni, a muž změní ženu. Už mu nevoní tak jak byl zvyklý. Takové ostravské přísloví: muž a žena má cítit potem. Ale i před tím.
Kdy je žena nejkrásnější? Po probuzení. To je nejkrásnější pohled na ženu. Né až si na hubu namaluje obličej.
Žena si zaslouží více, než těchto pár řádku. Rozepíši to více, tak že zabrousím více i do historie, soukromého života a možná i do politiky.
Žena – to nositelka života. Jen jí to bylo dáno do vínku. A je to velice krásný dar. Jen žena může formovat muže, a nejen to. Jaká žena, takový muž, taková rodina, takový národ, takový svět.
Uvědomte si, vy všechny ženy, jakou máte moc ve svých rukou a ve svém posvátném klíně.
Žena svou mocí může povznést celý národ i svět, nebo ho přimět do záhuby.
To bylo dáno ženě. Ale kde je tato žena dnes? Co nám dneska chybí? Hrdost!!!
Mněli jsme ji někdy k sobě? Mněli jsme ji někdy k ženě? Od doby, kdy se chtěla postavit na úroveň muže tak né. Mněli jsme ji někdy jako český národ? Od konce sedmého století také né. Když se optám Němce, Rusa, Angličana, a kterého jiného jestli je hrdý na svůj národ, tak se k němu hrdě hlásí. Když se optám na to stejné Čecha, tak se mně optá, co to je. A je to logické.
Do konce sedmého století tady byla slovanská říše. Byla to nejmocnější říše na celém světě. Netroufli si na ni žádné národy, ani nesilnější říše té doby – Římané. Věděli proč. Slované žili v lásce, uctívali ženu a rodinu. To bylo pro ně posvátné. Byli hodně silní, znali zákony vesmíru, a uměli s něma pracovat. Okolní národy věděli, že na Slovany nemůžou zaútočit silou, tak to vzali přes církve a ženu. Církev prohlásila, že žena je nádoba plná hříchů. Ó jaká potměšilost.
Takže z jedné strany útočila církev na ženy a dávala do popředí muže, a z druhé strany na nás útočili váleční štváči. Z východu, lépe řečeno z jihovýchodu Mongolové a Indové. Tak vznikly uhry – dnešní Maďarsko a Rumunsko. Ze severozápadu Germáni, dnešní Německo. Na jedné straně je chyba, že žena na tyto útoky přistoupila, a na druhé straně, proč muži nedokázali ubránit své ženy? Byli srabi! Čeští muži jsou od té doby srabi. Příklad bitva na Bílé Hoře. Když šlo do tuhého, tak čeští stavové utekli, a zůstalo pár moravských stavů, kteří to sami neubránili.
Více méně jsou od té doby tady dva odlišné národy – Češi a Moravané. Češi žijí na mýtech a bájích, a Moravané na faktech. Uvedu příklady: českou kroniku napsal Kosma. Kdo to byl? Německý mnich, který neuměl česky. Ale napsal českou kroniku! Fantastické! A navíc překroutil věty od Slovanů. Další mýtus:Libuše. Neexistovala. Nedaleko Kladna byla osada Libušin, kde žily ženy, věštkyně. Odtud Libuše. Ale nemusíme chodit tak daleko do historie. Kája Mařík a Felix Háj. Felix Háj je pseudonym pro Marií Wagnerovou-Černou. Nepopisuje tam své příběhy, ale příběhy jiných, a nesouhlasí ani data.
Na Moravě – Gabra a Málinka. Příběh dvou děvčat z okolí Valašska. Skutečné příběhy. Málinka vystudovala farmacii a pracovala jako lékárnice v Krkonoších a kromě této knihy, napsala krkonošské pohádky. Jmenovala se Amálie Kutinová. Není co dodat. Ale zpátky k historii.
Proto byly ženy upalovány jako čarodějnice, potupovány, ponižovány a perzekuovány. Mužům to vyhovovalo. Mohli vládnout i nad ženami. A vyhovuje jim to do dnes. A co ženy? Vzchopily se? Ne. Začaly s muži bojovat. Nelze, nemají takovou sílu. Chtějí se mužům vyrovnat – rovnoprávnost, emancipace, oblečení a další věci. Moc toho nedosáhnou. Tak to vzali typickou ženskou zbraní. Nechají vymřít český národ. Velice jednoduchá věc. Jak? Vdávají se za cizince, nebo mají s nima dětí. Tyto ženy, ani jejich děti už nikdy neporodí žádného Čecha. Jak jednoduché na to, aby vymřel národ. Když do kalné vody, nalijeme čistou, pořád to bude kalná voda. A obráceně když do čisté vody nalijeme kalnou, už nikdy nebude čistá.
Kdysi dávno, když jsem byl svobodný, a nezabýval jsem se těmato věcmi, jsem byl na praxi v cizině. Byla tam jedna Češka, která koketovala s cizincem. Upozorňoval jsem jí, že je pohlavně nakažený. Odpověděla mi: nevadí, ale je cizinec. Co dodat.
Jenom jedno: my muži, přestaňte být srabi, vzchopte své mužství, ale né to co nám klimbá mezi nohama, ale opravdové mužství. Pojďme bránit ženy, uctívat a chránit, žít v lásce, té opravdové a uctívat rodinu. Tak jako to uměli Slované. Jsme přece potomci Slovanů.
A vy ženy, přestaňte bojovat a chtít se vyrovnávat mužům. Buďte zas ženou, jakou jste kdysi byly. Utvářejte útulný domov, vytvářejte nádherné zázemí pro rodinu. Vždyť v útulném rodinném zázemí jste generálové a tam na vás nikdo nemá. Pak si vás muži budou opět vážit a ctít.
Jen tak najdeme všichni zpátky svou hrdost.
A na závěr pro všechny: pojďme tvořit překrásné děti. Ale opravdu tvořit!!! Jinak, ne tak že jsou výsledkem našeho tělesného uspokojení. Jde to!