První kniha-2část
Ukončení základní školy a přechod na střední školu
I já jsem si prožil období základní školy, ale vnitřně jsem cítil, že mi něco chybí. Dlouho jsem zvažoval, jestli v tomto mám zůstat, nebo jít dál. Pro a proti. Ubližovat dětem, rodině a sobě. Zvítězilo jít dál. Nastalo období, které má člověk prožívat kolem dvaceti let. Období zamilovanosti, psaní básní a ztřeštěnosti. To jsem si krátkou dobu prožil. A toto období mně naučilo žít! Pak přišel šok. Neměl jsem nic. „Nejhorší“ období mého dosavadního života. Uslzené období. Od rána do večera slzy, pláč a slzy. A také otázky: proč, proč já. A pořád samé proč. Čtyřicet dnů pláče a samoty. Nebyl jsem v poušti, ani na nějaké hoře. Žil jsem sice v lese na polosamotě, chodil do práce, stýkal s lidmi, ale byl jsem sám a opuštěn. Navíc to bylo v předvánočním období. Přesněji od devatnactého listopadu do dvacatéhodevatého prosince. Období, kdy jsem přemýšlel i o sebevraždě. Nůž byl už na srdci. Ale pořád otázka proč. Tato otázka byla na denním pořádku po celých čtyřicet dnů. A přišla noc z dvacátéhoosmého na dvacatéhodevatého prosince ve dvě hodiny. Pořád byl pláč a najednou jsem zjistil, že nepláču bolem, ale štěstím. Byl to pláč štěstí. Našel jsem štěstí. Štěstí v sobě. Našel jsem to, co jsem hledal, a to co mně táhlo dál. Našel jsem lásku, lásku v sobě. Byl a jsem šťastný. Je to celoživotní láska a štěstí. Později jsem zjistil, že to bylo na nejvýznamnější duchovní svátek - svátek Zářící Hvězdy.
Dne 29. prosince je svátek Zářící hvězdy,
zvaný také svátkem růže,
neboť je symbolem lásky. V tento den vzpomínáme
v hluboké vděčnosti Boží lásky,
která vyslala na zem Ježíše Syna
Božího, aby přinesl lidem veliké poselství
o Lásce Boží. Láska, kterou Ježíš zvěstoval,
je ona ideální láska, která pomáhá a
podporuje a činí to, co druhým duchovně
prospívá, i když s opravdovou přísností.
Nemá nic společného s láskou lidmi
projevovanou, s láskou slabosti, změkčilosti
a povolnosti, která pro samé ohledy, již
nedbá na skutečný cíl, na duchovní pomoc,
a dělá jen to, co se druhým líbí. Kdo se
o svátku Zářící hvězdy, o svátku Boží
lásky, pokorně otevře paprsku Lásky,
přijme bohaté požehnání!
Podle křesťanství se to nazývá znovuzrození. Pak se začaly dít věci, o kterých se mi ani nezdálo. Na silvestra v 17,50 jsem mněl rozhovor s duchem svatým, a o půlnoci jsem šel jedné rodině udělat ohňostroj. S touto jsem byl úzce spjat. Byla to rodina, mé bývalé přítelkyně. Všichni byli venku i sousedé. Ti tento ohňostroj viděli, ale dotyčná rodina, které byl určen, to neviděla.
Každý v životě se dostane do podobné situace, a může najít štěstí v sobě. Zaprvé ho nehledá v sobě, ale někde jinde. Zadruhé člověk v této situaci obviňuje druhé a nehledá chyby v sobě. Tím nemůže najít lásku.
První setkaní se světlem
Někdy po novém roce, po těchto zážitcích jsem seděl venku a rozjímal nad krásou přírody a života jsem před sebou uviděl nádherné světlo. Nebylo velké, ale světlo zářilo jak deset sluncí. Neoslňovalo a bylo příjemné. Optal jsem se ho, co to má znamenat a kdo je.
„Však ty víš“ odpovědělo.
„Ty jsi Bůh?“ ptal jsem se nesměle já.
„Když to víš tak se mne neptej“.
„Tak to máš smůlu“ odpověděl jsem.“ Jdu s tebou.“
„Tak pojď, ale bude to těžké.“
„Nevadí, jdu.“
Pak se zvedlo mé duchovní tělo a blížilo se ke světlu. Mé fyzické tělo pořád sedělo na svém místě a koukalo co se děje. Druhé tělo se blížilo ke světlu čím dál blíž, ale světlo si pořád udržovalo svůj odstup. Najednou se před tímto tělem objevily ostré skály. Tělo se začalo drápat na tyto skály čím dál vyš. Tyto skály byly jak vyřezávané z umakartu a velice ostré. Viděl jsem jak tělo, mé ruce a nohy jsou rozdrásané do krve, ale šplhalo pořád výš. Najednou obraz zmizel a já koukal jako výr co se to se mnou dělo. Po chvíli jsem pochopil, že to je má duchovní cesta a nebudu to mít jednoduché.
Tak začala má cesta poznání a poznávání.
Cesta poznání
V té době jsem ještě nic nevěděl o ezoterické literatuře. Má první cesta vedla ke knězi. Tam jsem mu pověděl můj zážitek. Dal mi bibli a začal jsem navštěvovat kostel. Po tomto zážitku se mi také objevil duchovní zrak, a já začal vidět lidi v pravém světle. Dokonce byla o mně celá nedělní mše. Bibli jsem přečetl jen kousek a odložil jsem ji jako nepotřebnou. Nikdy jsem ji dál nečetl. Navštěvoval jsem i jiné církve. Pochopil jsem, že tady má cesta nevede.
Napadla mně myšlenka, že můžu jít do kláštera a pomáhat postiženým dětem. A opět otázka proč? Vždyť si můžeš najít ženu, založit znovu rodinu a mít děti.
Mé rozloučení s církvemi proběhlo dost kuriózně. Probíhala půlnoční mše, kterou vysílala televize. Naprogramoval jsem si video a šel na ní. Byl jsem několikrát v záběrech, a když bylo podávání „božího těla“ šel jsem také. Detailní záběr jak mi kněz dává oplatek do pusy. Co jsem si potom vyslechl od křesťanů, co mně znali – to byl pěkný nášup. A perlička toho byla, když jsem jim řekl, že jsem nebyl na zpovědi. To nechtějte vědět. I tak se projevují lidé, kteří „věří v boha“.
Tak byla ukončena komunikace s těmato církvemi a cesta poznání.
Cesta poznávání
Začal jsem hledat ženu, se kterou začnu nový život. Našel a začal. Ale né tak jak jsem si to představoval, ale tak jak to chtěl vesmír.
Tato žena mně přivedla k lidem, kteří se zajímali o esoteriku a také ke křišťálové univerzitě. Také to byla průvodkyně mými začátky na cestě poznávání.
Křišťálová univerzita
Křišťálová univerzita – poznávání vesmírných a božských zákonů. Byla to škola, kde se tyto věci učí. Trvala tři roky a cena v té době byla něco kolem sedmdesáti tisíc. Dnes se tam učí jiné věci – taroty, konstalace atd. Mně to stálo jednu setinu ceny a „tři měsíce práce.“ Samozřejmě že poznávání vesmírných zákonů je dlouhohodobá záležitost. Základy jsem pochopil hned, a ty, na který je i rozum krátký, trvaly několik let. To co se týkalo země a člověka se dalo pochopit. Pokud se to týkalo duchovní sféry tak toto studium mi trvalo asi tři nebo čtyři roky, a to božské několik let.
Až jsem částečně pochopil duchovní sféry, tak přišel vzkaz – běž pracovat – pracovat na sobě a učit se dál.
Kurzy a semináře
Toto bylo nejkrásnější, nejdelší a také nejtěžší období. Je to práce na sobě. A také učení jak zvládnout sám sebe.
Mám všechny kurzy reiki, kineziologií, tachyony, automatickou kresbu, všechny znaky, automatické písmo a zhruba dalších sedmdesát kurzů. A také jsem pochopil podstatu těchto věcí. Hodně lidí má také nějaké kurzy za sebou, ale né všichni pochopili podstatu těchto kurzů. Zmíním se o tom později. Bylo to pro mne důležité k dalšímu postupu. V současnosti už nepracuji ani s jedním z těchto kurzů. Pro každého kdo pracuje s energiemi, je to postup k vyšším cílům. A je úplně jedno jaké a kolik těchto kurzů, nebo seminářů má. Přirovnávám to k vysokému mrakodrapu, kde postupujeme od jednoho poschodí k druhému a stoupáme stále výš. Mnoho lidí na této cestě vstoupí do prvního poschodí a je velký geroj. I já jsem si to prožil. Vlastně každý si to musí zažít. V každém poschodí dostáváme informace z toho poschodí – úrovně, na které jsme. Čím vyšší poschodí tím čistější a přesnější informace jsou. Né každý to umí přijmout a pochopit. Každý má určitou cestu, je to jeho cesta. Takže není důležité, v kterém poschodí zůstal, kolik na sobě pracoval. Důležité je respektovat druhé, i když nejsou ze stejného poschodí.
Dnes to vidím trochu jinak. Někteří pracují na sobě, a někteří na sově. Proč na sově? Protože sova ve dne spí. Spousta lidí má nespočet kurzů, a stovky absolvovaných přednášek. A co dál? Jenom protože je absolvovali a dozvěděli se zajímavé věci? A dál – nic. S každou informací máme pracovat. Má nám něco říct. Něco víc než jsme slyšeli na přednášce, nebo kurzu. Více o tom v další kapitole.
V začátcích kurzů, jsem každému učiteli – mistrovi řekl, že z něho dostanu všechny informace, které v sobě má, i ty o kterých netuší. Taky jsem si určil své celoživotní krédo: ano – ne, vím – nebo nevím a chci – nebo nechci. Ostatní jsou kecy, a myslet znamená prd vědět. A nemám čas = nechci.
Mimo jiné jsem dělal i deset kurzů ročně. Když se mně ptali, a nejenom mně, jestli to zvládnu, dostali odpověď, že nemám kecat, ale makat.
Při dalším kurzu se mi ještě více otevřel duchovní zrak. Začal jsem vidět lidské tělo v jeho nahotě, tělesné orgány a podstatu člověka. Samozřejmě jsem si to zakódoval, že to chci vidět jen při své práci! A byla i sranda. Když se mně lidé ptali, jestli vidím a já odpověděl, že i to co mají pod oblečením, tak hlavně ženy nevěděly, co si mají rukama zakrývat. Samozřejmě jsem jim to potom vysvětlil.
Popíši některé mé zážitky z těchto kurzů a z práce na sobě. Všechny tyto zážitky byly krásné, i když některé byly hodně bolestivé.
Jedním z prvních zážitků bylo na druhém kurzu, kdy jsme o přestávce seděli a bavili se. Najednou jsem se začal svíjet bolestí v okolí ledvin. Ostatní hned, že mi pomůžou. Odpověděl jsem, nechte mě být, já vím co to je. Odcházelo ze mě zlo. Po krátké době se to zklidnilo a mohli jsme pokračovat dál.
Když jsem začínal pracovat s energiemi a učil jsem se poznávat, jak pracují, tak na jednom setkání jsem dostal z vesmíru úkol, ať to ukážu všem. Udělal jsem automatickou kresbu osobě a nevěděl komu. Ta osoba mněla dělat objekt na které to budu demonstrovat. Sám jsem byl zvědavý, kdo to bude. Také mi bylo vzkázáno, ať koupím dvě květiny, jako poděkování vedoucí tohoto setkání a dotyčné osobě. Tak jsem udělal a každá květina mněla jinou barvu. Byly zabalené v neprůhledném obalu. Přišel jsem na setkání a hledal osobu, které jsem dělal kresbu. Uviděl jsem jí. Nikdy před tím, ani pak jsem ji neviděl. Pověděl jsem jí, oč se jedná, a byla velmi překvapená. Před ukázkou jsem jí předal složku s touto kresbou a k tomu bylo i povídaní. Požádal jsem jí, že až si to přečte, jestli to může přečíst všem. To udělala a byla velice překvapená, jak přesné informace tam jsou. Na závěr sezení jsem jako poděkování předával květiny, ale omlouval jsem se, že jsou zabalené. Vysvětlil jsem jim, že to má svůj účel, a požádal ostatní, ať je ještě promíchají tak že opravdu nebudu vědět kde jaká je. Pak jsem vzal květiny a předal dotyčným s poznámkou jaká barva je určena té které. Velké překvapení pro všechny. Po rozbalení, každá držela tu správnou.
To byl začátek mé práce na bioenergetickém poli člověka.
Pracoval jsem s jednou klientkou. Ta měla doma svou dceru, u které byla na návštěvě její kamarádka. Ta kamarádka mně požádala, jestli se můžu na ní podívat. Byla to její zvědavost. Dostal jsem povolení. Upozornil jsem ji, že to nebudou její nemoci, ale nějaké důsledky minulosti. Objevovala se mi hlava, ruka, bok a noha. Všechno na levé straně. Odpověděla mi, že nikdy neměla žádný úraz, a ani žádnou příhodu s tím spojenou. Myslela si, že si vymýšlím. Nekomentoval jsem to a odešel. Při dalším setkání mi sestra řekla, že jak jsem odešel, tak se zhroutila. Zjistila, že jako dítě byla opařená na celé levé straně.
U jiné klientky také byla dcera, která se také něco chtěla dovědět. Udělal jsem jí automatickou kresbu, ze které vyplynulo, že má problém s dítětem. Odpověděla mi, že je svobodná a žádné dítě nemá. Znovu jsem ji to zopakoval, ale velice důrazně. Dala si prst na ústa, vedle byla její maminka, a řekla velice tiše: „byla jsem tajně na potratu.“
Další příběh se týká mé matky. Věděl jsem, že začíná být hodně nemocná, bolely ji nohy, a pak přibyly další problémy. Při prvním pohovoru jsem ji řekl, že jí děkuji za to, že je moji matkou a že skrze ni jsem se mohl tady narodit. Ano mami, dala jsi mi hodně lásky, kterou ti nemůžu nikdy vrátit. Ale mohu ti pomoci nějak jinak, pokud s tím budeš souhlasit. Souhlasila. Při prvním sezení mi řekla, že jí doktoři nepomohou a ani asi já. Vstal jsem, že odejdu, když takto smýšlí. Vrátila mně zpět, že to tak nemyslela. Po druhém sezení mi zavolala, že už šla po schodech, což před tím nemohla. Později když její nemoci se zhoršovaly a čekala na závažnou operaci. Při podívání se na jídlo šla zvracet, si mně a sestru pozval primář nemocnice. Než jsme k němu šli, popsal jsem do detailu sestře, jak to s ní vypadá. Primář nám to pak ukázal a shodovalo se to ve všem, co jsem popsal sestře.
Na poslední vánoce, kdy jsme byli celá rodina spolu, a matka měla přísnou dietu, jsem viděl, jak by si dala vánoční dobroty. Řekl jsem jí, ať si vezme talířek a dá si tam z každého kousek, včetně salátu a ryby. Vzal jsem to do rukou a udělal „čáry máry fuk“ a dal ji to sníst. To se opakovalo po celé svátky. Po novém roce mi volala, jestli vím, že jí z toho nebylo zle. Ano vím, odpověděl jsem.
Po nějaké době odešla z tohoto světa. Také jsem věděl, že chodila na hřbitov za svým zemřelým otcem a vždy mu mluvila, že za ním přijde. Když jsem se na ni napojoval, seděla její duše v tom hrobě a koukala na pár kostí. Nevěděla co se děje. Vždy jsem jí posílal za světlem. Zhruba po roce kdy jsem se na ni napojoval, se mi objevilo krásné prostředí, které vypadalo jako řecký amfiteátr s nádherným zeleným pažitem. Najednou z tohoto pažitu začala vystupovat nádherná bílá postava a šla nahoru. Poznal jsem v té osobě mimčinou duši. Po této událost jsem ji několikrát slyšel, tak jakoby stála za mnou a volala mé jméno. Čistě a zřetelně. Vždy jsem se jí optal, jestli mi chce něco říct, a když né, tak ať jde za světlem.
Co víc může udělat syn pro svou matku?
Při kurzech kineziologií, jsme dělali testy na očištění našich úrovní. Běžné ukazování výsledku se pohybovalo na úrovni 60 na 40%. U mě na 90 -95 na10 -5%. Nechápali a testovali mně několikrát. Se stejnými výsledky. Já jsem věděl. Věděl jsem, co jsem prožil. A i v bibli je psáno – nečetl jsem jí, ale znám – po znovuzrození jsou z tebe sňaty všechny hříchy. To ale neznamená, že od té doby jsem si nějaké neudělal. To bude posuzovat někdo jiný.
A hned si mně vesmír vyzkoušel. Na zahradě jsem sbíral švestky, a seskočil dolů, přičemž jsem si pohmoždil rameno. Věděl jsem, že jsem udělal něco špatně. Ale stále jsem to přičítal seskoku. Bránil jsem se zuby nehty a nechtěl pochopit příčinu. V té době jsem mněl jít za učitelkou kynezologií. Bránil jsem se, jelikož jsem věděl, že mi řekne pravdu. Rameno bolelo čím dál víc. Nakonec jsem tam šel. Řekla mi to, co jsem tušil, já jsem to přijal a rameno hned přestalo bolet.
To byl můj začátek práce s příčinami nemocí. Od této doby jsem začal pracovat na bioenergetickém poli člověka – odstraňování příčin nemocí. To byla, nebo je má celoživotní práce.
Při práci s energiemi, jsem si vyzkoušel všechny postupy.
Jednou jsem zavolal sestře a optal jsem se, kde je.
„Sedím v autě na nějaké křižovatce, byla odpověď.“
Popsal jsem jí přesně tu křižovatku i s okolím.
„Ty mne vidíš? Jsi někde tady?“
„Ne jsem doma.“
Byla překvapena, ale věděla, čím se zabývám. Zkoušel jsem to i při její jízdě a rozdíl byl asi pět kilometrů.
Další zajímavou zkušenost, jsem zažil, když jsem jel večer z práce, všiml jsem si letáku, že se otvírá nová čajovna. Běž se tam podívat, přišel vzkaz. Druhý den jsem se energeticky na ni napojil, jelikož jsem nevěděl, kde se nachází. Šel jsem se svou přítelkyni a po cestě jsme se bavili o našem známém. Samozřejmě jsme se ocitli před jeho domem. Začali jsme se smát. Otočili jsme se a už jsem se soustředil na tu čajovnu. Došli jsme k ní. Na dveřích cedulka zavřeno, uzavřená společnost. Mnělo mi to ukázat, že takhle se nepodniká.
Jiná krásná zkušenost, kdy jsem se nechal vést vesmírem: v jednom dni jsem mněl naplánované čtyři sezení a vždy na opačném konci města. Nebral jsem si sebou hodinky, ani mobil, nevím, jestli v té době byly. Přišel jsem na zastávku a zrovna přijížděla tá správná tramvaj, přejel jsem půlku města, přišel k domu a zazvonil. Když mi otevřeli, a já se optal kolik je hodin, bylo přesně tolik, v kolik jsem tam mněl být. To samé se opakovalo i u dalších třech.
Pokud se necháme vést a důvěřujeme, nikdy nejsme zklamání a vše dopadne tak jak má.
Jednou před vánocemi, jsme s přítelkyní meditovali a byl jsem požádán, zdali se nemůžu podívat na její zemřelé rodiče, její babičku a jejího syna. Babička a její syn byli asi hodně zlí. Její rodiče seděli v domečku proti sobě a dívali se do očí. Při tom se drželi za ruce. Krásně zamilovaný pár.
Pohled na její babičku a jejího syna byl velice zajímavý. Dostal jsem se na nejnižší možnou úroveň, kde to bylo pro mne ještě bezpečné. Dál, ještě níže jsem se mohl dívat jen nějakou rourou. Hrůza a děs. Italská domácnost je proti tomu rajská zahrada. Byla tam se svým synem. Po krátké době ten syn vycítil a taky to ženě řekl, že tam někdo je. Okamžitě se mi zastřel obraz, a dál jsem nic neviděl.
Tady na těchto příkladech je nádherně vidět jací jsme na zemi, taková úroveň nás čeká po smrti
Tak jsem se mohl podívat do nejnižších sfér.
Samozřejmě že jsem pracoval s těmato věcmi dál, jen jsem chtěl víc.
Byl jsem pozván na nějaký zajímavý kurz. Prý mi pomůže. Bylo to deset sezení, každé stálo tisíc korun. Na prvním sezení jsem zažil něco, co nepřeji nikomu.
Byl jsem uveden do nějakého stavu, kdy má duše se začala vzdalovat nejen zemi, ale i naší sluneční soustavě. Ocitl jsem se v jiném vesmíru – vesmíru zla. Pochopil jsem, že odut se berou témata na americké horory. Mimo jiné jsem proletěl v dostatečné vzdálenosti od planety vesmírných válek. I to však stačilo, že se mně chytli za nohu a nechtěli mně pustit. Okamžitě jsem žádal nejvyšší pomoci. Ani to však nestačilo. Požádal jsem o ochranu hradu Grálu. Ten se mi zjevil a já prolétával i s touto zátěží nad schodištěm, nad kterými byla klenba. Schodiště i s klenbou se stále zmenšovalo. Ta zátěž na mých nohou jak narážela na schody, se také oslabovala. To schodiště s klenbou i já jsme byli tak malí jak špenliková dírka. Zátěž odpadla a já se vrátil do svého těla. Neřekl jsem nic a šel jsem domů. Doma mi začal na můj duchovní zrak padat černý závoj, a přestával jsem duchovně vidět. Trvalo mi to týden, než jsem to vyčistil a začal znovu vidět. Při druhém sezení jsem jim řekl, že nebudu pokračovat, jelikož neví, s jakými energiemi si zahrávají. Byla to má velice dobrá zkušenost.
Pochopil jsem, jak fungují jiné světy.
Teď se zmíním o jevu, který je hodně rozšířen. Takzvaný jpp – jedna paní povídala. Někdo dostane nějakou informaci, nebo si vyslechne přednášku. A pak to začne. Setkáme se s někým jiným a hned se začne – víš, ten povídal to, ten mluvil, že je to tak, ten zas že onak. Pořád je tam ten. Ale tam není ten. Byla to jen informace pro dotyčnou osobu, nebo osoby. My si tu informaci máme zpracovat a pak ji máme používat. Jak jsem postupoval já? Pokud jsem dostal informaci, počkal jsem, jestli přijde odněkud ještě jiná, nebo další. Určitě přišla. Pak jsem je porovnal. Pokud byla určena jenom pro mne, tak jsem se poučil. Když byla určena veřejnosti, tak jsem ji zpracoval a jako informaci šířil dál, bez udání zdroje.
Znovu jsem se poučil a pochopil, jak funguje vesmír. Více se k tomu vyjádřím ve třetí kapitole Božské a vesmírné zákony.
Pak nastalo období, kdy jsem se učil regrese. Jako vždy jsem to vyzkoušel na sobě. Chtěl jsem zjistit příčinu jedné z mých neřestí. Uvedl jsem se do příslušného stavu a viděl jsem: lidi, mezi jinýma i já, ztroskotaná loď. Byli jsme vyvrženi mořem na pobřeží na pokraji smrti. Indiáni, nebo domorodci nás dovlekli do své osady. Tam svými rituály a vykuřováním nám zachránili životy. Víc jsem neviděl, opona se zavřela. Pochopil jsem příčinu.
Velice zajímavá „regrese“ proběhla u jedné klientky. Potřebovala najít příčinu svého problému. Neuvedl jsem ji do regrese, ale šli jsme zpátky v jejím životě. Na nic si nemohla vzpomenout. Řekl jsem jí rok, měsíc i den kde je příčina. Začala si to matně vybavovat. Pak jsem ji řekl i hodinu, a vše jí došlo. Našli jsme příčinu, kterou jsme pak vyčistili, a vše bylo v pořádku.
Požádala, mně jedná kamarádka, zda bych jí nemohl pomoci. Vždy, když má nějaké problémy s muži, vyskočí ji na rukou exém. Řekl jsem jí, že to spraví dvě regrese. Souhlasila. Po první regresi, kdy si uvědomila některé věci, mi řekla, že počítala s tím, že to bude silné. Ale že si nepředstavovala, že až tak moc. A že už jí po tomto sezení nic nepřekvapí.
Po druhé regresi, kdy byla pěkně uvolněná a připravená. Pěkně si to prožívala. Našla opravdovou příčinu svých exemu mi řekla. To, že ta první byla tak silná, jsem nepředpokládala, že ta druhá bude ještě silnější, jsem netušila. A taky mi řekla, že jsem pěkná potvora. Že jí nechám zajít až tak daleko. Po těchto regresích, se žaden exém neobjevoval.
Uvědomil jsem si, že se vlastně dívám do knih života.
Regrese je nahlížení do vlastní knihy života.
Od té doby se můžu podívat do kterékoliv knihy života.
Další zajímavý kurz, který jsem absolvoval – zasvěcení do Metatronu a Orionu. Při zasvěcování v přírodě, jsme stáli v lesíku. Viděl jsem, jak každý stojí ve své zlaté pyramidě, a tyto se nacházely ve veliké zlaté pyramidě, jejíž vrchol končil vysoko ve hvězdách. Zpozoroval jsem, jak moje čakry i energetický kanál kundalíny se postavily do pozoru a jemným třepotáním čekaly, co se bude dít. Byli jsme zasvěceni.
Pochopil jsem, jak fungují čakry a energetický kanál.
Také jsem pochopil jak nesmyslný je kurz, ve kterém se čakry dávají do vertikální polohy. Zbytečně vyhozené peníze. Ale jejich volba.
Ještě se zmíním o dvou kurzech. Jeden uvedu v oddílu Druhé a třetí setkání se světlem.
Poslední kurz, který jsem absolvoval, probíhal na dálku. Bylo to v začátcích mé nové kapitoly. Má přítelkyně a později druhá žena, mně pozvala na nejznámější ulici v české republice. Upozornil jsem jí, že v určitý čas potřebuji být v klidu. Domluvili jsme se, že tuto dobu strávíme v čajovně. Byla v mírném šoku, jak to se mnou cvičilo a mávalo. Nikdy to před tím neviděla, i když se s těmito věcmi zabývala, jak dokáže zasvěcení, i na dálku cloumat lidmi. Po nějaké době jsme pokračovali v zábavě.
Tak skončilo mé období kurzů a seminářů, které trvalo zhruba deset let. Samozřejmě že tato práce pokračuje dál, jelikož je to práce na celý život. Jen pro zajímavost. Období od prvního setkání se světlem až po ukončení kurzů trvalo asi šestnáct let. Nebyla to jen procházka růžovým sadem, ale tvrdá práce na sobě. Dokonce na poslední přednášce, kterou jsem absolvoval, a byla nádherná, jsem byl velice sprostý. K…duchovno na h…. Chci už normálně žít. Týden jsem to zpracovával, než jsem si řekl – proč vždyť žiju krásně a normálně.
Ještě se zmíním o jedné velice zajímavé práci. Někteří lidé vědí, že můžu dělat i křest. Požádala, mně jedná rodina, že se jím narodí miminko, a jestli bych je nemohl pokřtít. Stalo se a bylo to velice zajímavé. Během křtu se jim rozhoupal lustr. Všichni jsme to viděli, jak se lustr nádherně houpe.
Po nějaké době, se jim narodilo druhé dítě. Znovu jsem byl požádán o provedení křtu. Otec byl zvědavý, co se zase bude dít. No a dělo se. Když jsem začal, spustilo miminko prdíky a nepřestalo, dokud obřad neskončil. Probíhalo čištění.
Ano, tato práce na sobě je nejkrásnější, ale také nejtěžší. Je to také o obětování svého času. Bylo období, kdy jsem se sám sobě a těmto věcem věnoval i tři hodiny denně. I dnes si vyhradím hodinku i více.
Pokrčování příště.